Koronakríze nadále ničí společnosti po celém světě a klíčovou otázkou je, jak si mohou vlády dovolit bojovat proti ní. Ekonomiky narušené a vlády usilují zvýšit své výdaje na záchranu firem, zda dotování mezd pracovníků.
Britská premiérka Theresa Mayová na otázku, proč se mzdy zdravotních sester v roce 2017 nezvýšily oproti úrovním z roku 2009, odpověděla: „Neexistuje žádný zázračný strom peněz, kterým bychom mohli zatřást, a který by náhle zajistil vše, co lidé chtějí.“ O pár let později už ale vláda byla schopna nejen vyplatit milionové mzdy, ale i vytvořit záchranné balíčky pro tisíce firem a nabídla lidem poukazy na stravování v restauracích. Několik evropské země podnikly podobné bezprecedentní kroky, kdy se v reakci na pandemii podepsali pod mzdy milionům pracovníků.
Jak dokážou země unést toto radikální zvýšení výdajů v době, kdy jim klesají příjmy z daní?
Odpověď je zdá se jednoduchá, trh s dluhy. Za posledních pár měsíců světové vlády drasticky zvýšily své půjčky na pokrytí nákladů na pandemii. Může se jevit logické, že náklady na úvěr v nejistých ekonomických časech stoupnou. Realita je však taková, že kapitál během hospodářských poklesů často směřuje k bezpečnějšímu státnímu dluhu, zejména proto, že akciové trhy se stávají nestabilními s vysokou mírou volatility.
V posledních měsících vlády hlavních ekonomik namísto toho, aby měli problém najít věřitele, nebo aby museli platit více za dluhy, propadly úvěrem za sazby na historicky nízkých úrovních. V říjnu spustila EU, která je dosud malým aktérem na dluhovém trhu (neboť půjčky si většinou berou jednotlivé členské země), velkou zápůjční kampaň v rámci úsilí boje proti Covid-19 prostřednictvím programu SURE. Je to nástroj pro předcházení prudkému nárůstu nezaměstnanosti v členských zemích, který umožňuje za výhodných podmínek vzít si úvěry v celkové výši 100 miliard eur. První prodej dluhopisů v hodnotě 17 miliard eur se setkal s tím, co někteří označili jako „nehorázný poptávka“, přičemž investoři za jejich koupi nabízeli celkem 233 miliard eur. Tento intenzivní zájem je o konkurenci vůči dluhopisům, které nabízejí návratnost -0,26% za deset let, což znamená, že investor, který drží dluhopis do splatnosti, dostane méně, než za něj dnes zaplatil.
EU není jediným dlužníkem, kterému je ve skutečnosti placené za to, že si půjčuje. Mnoho vyspělých ekonomik prodávalo v posledních letech a měsících svůj dluh za záporné sazby. Pro některé země to byl posun dramatický. I země jako Španělsko, Itálie a Řecko, které se dříve považovaly za relativně rizikových dlužníků, přičemž Řecko prožívá velkou dluhovou krizi, si v současnosti užívají půjčky za velmi nízké úrokové sazby.
Důvodem tohoto jevu je, že zatímco tyto dluhopisy původně nakupovali „tradičními“ účastníci trhu, centrální banky nakupují obrovské množství těchto dluhopisů okamžitě jak se dostanou na trh. Evropská centrální banka (ECB) je již pár let aktivním kupujícím evropských státních dluhopisů. Ne přímo od vlád, ale na sekundárním trhu od investorů, kteří tyto dluhopisy nakoupili dříve. Tento program nákupu aktiv ECB byl rozšířen, aby pomohl překonat koronakrízu, přičemž ECB od počátku roku 2020 do září za státní dluhopisy utratila 676 miliard eur.
Kouzelný strom s penězi: Na trhu s dluhem nejsou si všichni rovni
Stejnou strategií se řídí i další centrální banky v hlavních vyspělých ekonomikách. Prostřednictvím těchto programů nabádají investory, aby nakupovali státní dluhopisy s vědomím, že poptávka po těchto dluhopisech na sekundárním trhu zůstane silný.
Avšak ne všichni mají podobné postavení na trhu s dluhy. Zatímco bohaté ekonomiky jsou pronásledovány investory, aby si vzali jejich peníze, v chudších zemích je situace radikálně odlišná. Mnoho chudých zemí má omezený přístup na úvěrový trh a spoléhá se místo toho na veřejných poskytovatelů půjček, jako je například Světová banka.
V posledních letech se tento model začal měnit s rostoucím počtem rozvojových zemí, které zvyšovaly své zahraniční půjčky od soukromých věřitelů. Rozvojové země jsou však v strukturálně slabší pozici než ty bohatší. Menší rozsah jejich kapitálových trhů znamená, že jsou více odkázáni na externí financování. Rozvojové země se spoléhají na získávání peněz v cizí měně, což zvyšuje riziko pro jejich ekonomiky.
Protože mnoho rozvojových zemí má méně diverzifikovaný vývoz s vyšším procentem komodit, pokles cen komodit v posledních měsících tato rizika ještě zvýšil. Výsledkem je, že rozvojové země čelí výrazně vyšším nákladům na půjčky ve srovnání s bohatšími ekonomikami.
